Hnutí Světlo-Život

Liturgie 2. února je jednou z nejkrásnějších a nejhlubších liturgických slavností v církevním roce.  Bohužel  dosud  byl  velmi  málo  známé  její  hlavní  poselství,  velmi  málo  ovlivňovala utváření postojů a formování víry křesťanů.

Liturgický obsah tohoto svátku zcela zaclonil folklórní prvek, prvek lidové zbožnosti: svíce, která chrání člověka před neštěstím, hromnička, která ochraňuje před hromem nebo zahání zlé vlky. Taková lidová víra dokonce takto tradičně označovala katolický svátek Uvedení Páně do chrámu  (dříve  Očišťování  Panny  Marie)  jako  „Hromnice“  (v  Polsku  svátek  Matky  Boží Hromničné).   Tyto   lidové   aspekty   můžeme   skutečně   spojit   s dnešní   liturgií,   ale   jsou bezpochyby druhotné, dodatečné, nepodstatné. Hloubka podstaty liturgie tohoto svátku není
v těchto lidových zvycích obsažena.

Liturgická  obnova  II.  Vatikánského  koncilu  vrací  tomuto  svátku  správný  význam.  Zásadní změnou  je  to,  že  den  2.  února  není  svátkem mariánským,  ale svátkem  Páně,  a tak  figuruje
v liturgickém  kalendáři.  Proto  také,  pokud  2.  únor  připadá  na  neděli (jako  tomu  je  v tomto roce), má liturgie tohoto svátku přednost před liturgií neděle. To je ostatně obecná zásada, že svátky Páně připadající na neděli mají přednost před liturgií dané neděle.

Správný název tohoto svátku je svátek Uvedení Páně do chrámu. Ale je ještě jiný, starodávný název,  sahající  do  prvních  staletí  křesťanství.  Uchoval  se  v liturgii  východní  církve  –  je  to hypatante,  tzn.  setkání1    (zde  jde  o  setkání  Krista  a  jeho  matky  se  Simeonem  a  Annou
v chrámě,  pozn.  -md-).  Jde  o  setkání,  ke  kterému  dochází  v chrámu,  setkání  s Kristem Spasitelem, Veleknězem, Prostředníkem. V zásadě můžeme říci, že hlavním obsahem tohoto svátku  je  to,  co  tvoří  podstatu  liturgie  církve,  křesťanské  liturgie;  dalo  by  se  říci,  že  je  to svátek liturgie jako takové.

Chtěli bychom usilovat o  obnovu liturgie tohoto svátku.  Chceme zapomenutý smysl tohoto svátku  obnovit,  tím  spíš,  že naše hnutí  Živé  církve,  oázové hnutí je velmi  hluboce  spojené
s teologickou  výpovědí  tohoto  svátku.  Sama  myšlenka  světla,  která  v našem  hnutí  hraje důležitou roli, v tomto svátku nachází zvláštní vyjádření. Proto chceme v malém společenství naplno  prožít  liturgii  tohoto  svátku,  aby  tento  náš  prožitek  mohl  být předáván  jiným.  Stačí toto  naše  malé  liturgické  společenství,  abychom  prožili  plně  všechny  prvky  liturgie  tohoto dne, a abychom jeho hluboký obsah předali našim místním společenstvím.



Homilie: podstata křesťanského kultu

Liturgie   dnešního   svátku   je   proniknuta   tímto   jediným   faktem:   vyplněním   proroctví Malachiáše o tom, že do Jeruzalémského chrámu přijde v jistém okamžiku Pán a vládce (viz Mal 3,1). Právě toto proroctví se naplnilo, když Maria s Josefem přinesli do Jeruzalémského chrámu dítě čtyřicátý den po narození.

Co se stalo právě v tom okamžiku, kdy do chrámu, do místa, kde byl odedávna vykonáván kult Boha, vstoupil sám Bůh v lidské podobě? Liturgie uvádí do podstaty této události.

V Jeruzalémském  chrámu  bylo  okázale  vybudováno  vnější  uctívání  Boha.  Jeruzalémský chrám byl jedním z divů starověku díky své nádherné architektuře, monumentálnosti, kráse –
ale také díky nádheře služby Bohu, která tam byla zorganizovaná a neustále vykonávaná. Ale
to  všechno,  co  se  tu  odehrávalo,  ačkoli  to  bylo  jistým  vrcholem  kultu  mezi  světovými náboženstvími, ačkoli ten kult byl možná nejčistější ze všech kultů vykonávaných v chrámech celého tehdejšího světa, tak i tak byl jen symbolem, znamením. Neměl vnitřní obsah, neměl
to, co je jediné, co se opravdu mohlo líbit Bohu a vzdávat mu chválu.

Bůh mnohokrát skrze proroky vyjadřoval svůj nesouhlas s takovým čistě vnějším kultem. Ve vyslechnutém úryvku z listu Židům (viz 10,5-7), který je ostatně citací ze Starého zákona (viz
Žl 40,7-9), se setkáváme s touto reakcí Boha: „Dary ani oběti jsi nechtěl …, v celopalech a v obětech  za  hřích  jsi  neměl  zálibu.“.  Boha  nemohly  usmířit  vnější  oběti:  zabíjená  zvířata, prolitá  krev  zvířat.  To  byly  pouze  symboly,  znamení  vyjadřující  jakousi  bezmocnou  touhu člověka smířit se s Bohem, skutečně se sjednotit s Bohem. Lidé pociťovali, že přinášení obětí Bohu  musí  být  spojené  s čistým  postojem,  svobodným  od  hříchu,  od  viny  -  a  člověk nesplňoval tyto podmínky, nebyl tedy hoden uctívat Boha. A právě nadešla staletí očekávaná chvíle, kdy se naplnil smysl všech obětí přinášených do Jeruzalémského chrámu a kdekoli na světě.

Tehdy   se   uprostřed   chrámu   objevil   člověk,   který   byl   současně   Bohem.   Slova,   která inspirovaný autor vložil do úst očekávaného Mesiáše, vyjadřují program jeho života: „Dary
ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto  jsem  řekl:  Tady  jsem,  abych  plnil,  Bože,  tvou  vůli,  jak  je  to  o  mně  psáno  ve  svitku knihy.“ Tato slova věrně vystihují vnitřní postoj Boha – Člověka. Kristus je celou svou bytostí nastaven na to, aby plnil Otcovu vůli, aby vydal sám sebe v oběť jako výraz lásky k Otci – právě to je jeho program. Je to současně od tohoto okamžiku jediná oběť, která má smysl, má význam, která naplnila smysl všech obětí, která se jako jediná může líbit Bohu. Od té doby je pouze tato oběť obětí a kultem novozákonního božího lidu.

Víme, že Jeruzalémský chrám byl krátce po zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista zničen. Nebyl to jen trest za zatvrzelost židů, kteří nepřijali Mesiáše. Tento chrám se stal v podstatě nepotřebným,  protože  od  té  doby  je  chrámem  lidství  Krista;  v tomto  chrámu  je  Bohu přinášena ustavičná oběť lásky. Osoba Boha v lidské přirozenosti se odevzdává Otci – a to je smysl veškeré oběti. Vše ostatní je pouze symbolem, který na toto ukazuje.

Právě zde se nachází nejhlubší smysl liturgie Nové Smlouvy, která bude od té doby do konce světa  uskutečňována  v chrámech  Božího  lidu  Nové  Smlouvy.  Chrámy,  kostely  jsou  dále potřebné,  dále  musí  být  slaven  Otcův  kult  –  ale  právě  ten  jediný,  který  se  uskutečnil
v člověčenství Krista sjednoceného v jeho osobě s Božstvím.   V našich kostelích se neustále
jen zpřítomňuje, aktualizuje se to, co začalo právě tehdy, na co ukazuje tato událost, která je předmětem  liturgie  dnešního  svátku.  Do  chrámu  vešel  ten,  který  naplnil  smysl  veškerého kultu, který jedině mohl Otci vzdát patřičnou chválu, a kostely jsou od té doby naplněné jeho přítomností,  jeho  obětí.  Tato  oběť  se  mezi  námi  zpřítomňuje  v liturgických  znameních,  ve svátostech. Pouze tato oběť, Kristova oběť oslavuje Boha, a my se můžeme pouze shromáždit kolem této oběti a sjednotit se s ní, a skrze ni uctívat Boha.

To je druhá myšlenka dnešního svátku, která ještě více bude rozvinuta v liturgických textech mše svaté, s níž se pojí obřad svěcení svící. Právě tam se objeví myšlenka o našem setkání
s Kristem ve chrámu. Tam bude ukázáno to tajemství, jak se my – podobně jako Simeon – setkáme  v chrámu  s Kristem  a  spojíme  se  s ním,  tím,  že  vstoupíme  do  jeho  oběti  a  tímto způsobem vzdáme náležitou úctu Bohu. To je hlavní obsah liturgie dnešního svátku.

Nyní vidíme, že to, co tvoří podstatu liturgie, je jakoby hlavní podstatou tohoto svátku. Pokud pronikneme  do  všech  liturgických  textů  a  znamení,  do  obřadů  této  liturgie,  pochopíme hluboký smysl naší křesťanské liturgie a smysl našeho kněžství, našeho sjednocení s Kristem
– knězem; pochopíme, jak můžeme my při setkání s Kristem vzdávat Otci chválu v Duchu a pravdě; takovou chválu, která je Bohu příjemná a která nám přinese spásu. .


Z 1. nešpor Uvedení Páně do chrámu, 1. února 1975



Dokument został dodany dnia 1-02-2007 o godz. 8:39; překlad do čj bk, md                        P. Franciszek Blachnic

Pozn.

1   Řecký název hypapante, tj. svátek setkání, a  heorte ton kataroion – svátek očišťování, se objevily v 5. století. Tyto dva názvy se rozšířily v církvi jak na východě, tak na západě. V byzantské liturgii se dodnes jmenuje  hypapante.  Tato  pojmenování  také  nacházíme  v římské  tradici  v  Gregoriánském  sakramentáři.
/Gregoriánský sakramentář, nebo řehořský sakramentář je sakramentář z doby papeže Řehoře Velikého (7.
stol.).  Je  to  liturgická  kniha,  která  obsahuje  kánon  mše  svaté,  strukturu  mše  a  další  liturgické  texty. Takových sakramentářů bylo v průběhu historie víc (gelasianum, leonianum, gregorianum...). Lekcionáře obsahovaly čtení, antifonáře zpěv, sakramentáře části, které recitoval kněz. Tehdy neexistoval jeden misál (ten se začal formovat až asi od 10 stol). Pozn. -md-/

Na novoroční oáze v Čachrově a v Jablonném v Podještědí byly vybráni následující světci a slova života:

Celé hnutí má patrony pro rok 2012 sv. Petra a Pavla, apoštoly a slovo života Jan 11, 25-26. Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“

Diakonie evangelizace má za patrona sv. Františka Xaverského, kněze a slovo života Iz 54, 16. Hle, já jsem stvořil řemeslníka, jenž rozdmychuje uhlí v oheň a zhotovuje zbraně k užívání. A já jsem stvořil šiřitele zkázy, aby hubil.

Ain Karim má sv. Cecilii, pannu a mučednici a Ž 127, 1. Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.

Choreb má bl. Jana Pavla II, papeže a Gal 3, 26-27. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.

Mamre má sv. Martina, biskupa a Lk 24, 5-6. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji.

Nový Jeruzalém má sv.  Raso z Andechsu a Sk 15, 16-18."Navrátím se zase a znovu postavím Davidův zbořený dům, z jeho trosek jej opět vystavím a zbuduji, jako byl dřív, aby také ostatní lidé hledali Pána, všechny národy, nad nimiž bylo vysloveno mé jméno. To praví Pán, který to oznámil už před věky.‘

Rodiny mají Sv. Dominika Ibaněze z Erquicia, Jakuba Kyušei Tomonagy, kněží, Vavřince Ruize, otce rodiny, a druhů, japonských mučedníků a Řím 8, 14-16.Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.

V Jablonném v Podještědí se odehrála po dlouhé době první severočeská oáza modlitby neboli úplně obyčejná oázová víkendovka. Po tom, jak před rokem něco podobného krachlo pro nezájem, u mě trochu strašily obavy, zda nedostanu zprávu, že bych v Jablonném byl sám. Na druhou stranu, na své jedničce jsem byl jediným „obyčejným“ účastníkem, tak mě nízká účast nemůže odrovnat. Nakonec jsme se v dominikánském klášteře v Jablonném v Podještědí sešli čtyři (nepočítaje otce Jana). S Hankou Klárou jsem se potkal už ve vlaku, Markéta už na nás čekala na místě a Šimon dorazil až v sobotu ráno.

Hlavním bodem pátečního programu byla tradičně adorace, zahájená čtením motta téhle OMky – začátkem evangelia podle Jana (konkrétně Jan 1,1-18). V tak malém počtu jsme se snadno stihli pomodlit za sebe navzájem (klasická přímluvná modlitba) a vyzpovídat se (kromě katechumenky Markéty, tu tahle možnost teprve čeká). Spát jsme šli v rozumnou dobu, žádné žehnání „urbi et orbi“ ve tři ráno se nekonalo.

V sobotu dopoledne jsme si té pasáže z Janova evangelia nabité významy užili do sytosti během stánku a skupinky. Pro mě osobně tentokrát byla skupinka tou nejsilnější částí programu. Všichni čtyři jsme téma pochopili jako výzvu (případně i instruktáž) k evangelizaci, bez ohledu na to, i když na každého nejvíc zapůsobila trochu jiná pasáž. Zkrátka bylo vidět, že stánek a skupinka byly pro nás všechny tou kontemplací, ze které může vycházet evangelizace, přesně podle dominikánského hesla „contemplata aliis tradere“ (výsledky vlastní kontemplace předávat druhým). S tématem Slova, které bylo na počátku u Boha a bylo Bůh, souvisela i katecheze a ještě jsme se k němu vrátili večer ve škole modlitby.

Sobotní odpoledne, „církevní Silvestr“ před první adventní nedělí, jsme oslavili výpravou na Luž. Počasí sice přesně odpovídalo pohádkovému „mlha přede mnou, mlha za mnou“ a kvůli blížícímu soumraku jsme se otočili už pár set metrů pod vrcholem, ale led na větvích stromů byl ještě pohádkovější než mlha. A tím krásy přírody zdaleka nekončily! Barevná tráva pěkně kontrastovala s bílou barvou ledu a sněhového poprašku. Určitě jsme neprohloupili, když jsme dali přednost kochání se před rychlým výstupem a pak návratu před dobytím vrcholu ztraceného v mlze. Jednak jsme dorazili k autu těsně před momentem, kdy by bylo třeba si svítit, a hlavně jsme tak akorát stihli nešpory. Nadšení z výpravy bylo tak veliké, že jsme si v rámci veselého večera užili svícení a vypravili se ještě k prameni sv. Zdislavy.

V neděli jsme se věnovali hlavně přípravě liturgie (hlavně adventních zpěvů) a vlastní mši svaté, po které byla příležitost se blíž seznámit s farníky a pak svědectví spojené s růžencem. Při něm jsem skrze Jana dostal ještě jeden, závěrečný šťouchanec od Hospodina.

Co dodat? Oáza byla požehnaná jako vždycky, a snad přinese hojné ovoce. Jak velký, tak malý počet účastníků mají něco do sebe, a je příjemné to střídat, což se některým z nás povedlo (Markéta a já jsme byli před dvěma týdny ve Strážově, kde se sešlo kolem dvaceti lidí). Kéž se takových oáz v Jablonném koná víc!